Červen 2012

Modlitba můry

27. června 2012 v 20:11 | Geiko |  Poemy

Modlitba můry


Prosím úplněk,
tvá plnost je má naděje.
Bílé jasné světlo, prosvítající mými křídly,
zahal mne do něj, jako nevěstu.
Nevěstu, co chvěje se štěstím.
Učiň mne takovou, jaká jsem.
Jen jediný dotek, je pro mě vším,
tak ať jsem šťastná.


Prosím osud,
žádám jen šanci rozhodnout.
Dálné nepředvídatelné, to co mne ničí,
nepřicházej tak brzy, je čas.
Čas, který zdá se mi příliš prchlivý.
Nedovol ručkám, aby dotikaly.
Zastav jejich spěch jen na malý okamžik,
tak, abych stačila.


Prosím prázdné tváře,
ty co tolik neví.
Vaše ruce jsou pro mě mostem,
pomozte mi, zkuste slyšet moji motlitbu,
a pro ni spasit můj prach.
Prach, co hoří ve výhni falešných světel,
jež jste na mne sami seslali.
Já vás žádám.


Prosím bolest,
Jež kroutí mé tělo.
Ušetři mě, odpust mi mou nevinnu, trpím.
Trpím a toužím létat,
létat..

Nenechávej náhodě

26. června 2012 v 18:41 | Geiko |  Citáty
Vždy je lepší vytrvat, než setrvat..

Dětství jako vstup do života, aneb všímejme si dětí víc..

26. června 2012 v 18:35 | Geiko |  Proza
Traumatické stavy z dětství, jsou stěžejní v negativním duševním vývinu jedince. Bouřlivé ataky uvádějící svůj objekt do strachu a stresu narušují jeho psychickou rovnováhu. Zvláště pak v případech opětovného vznícení činitele a následném zamlčení vysvětlení ataky, nebo v případech nevědomí činitele , ku svému jednání vůči danému jedinci. V raném stádiu, tedy ve vzniku a počátku ovlivňování takovéto psychiky, postižená osoba téměř vždy nevnímá žádné posuny ve svém chování, nebo nezaznamenává žádné další nežádoucí příznaky, mnohdy až několik let. V této době je zakořenění různých ujm nejpravděpodobnější a nejrizikovější, jelikož jde o nevratné poškozování a ukládání špatně působících složek do lidského podvědomí a to zejména proto, že ve stadiu růstu a poznávání je mozek nejvíce schopen přijímat informace a převádět je do praktického stavu instinktivně. Vnímání mladého jedince, máme-li na mysli dítě, je zcela v pořádku ve srovnání s ostatními jedinci stejného stáří, je-li jeho osobnost rozvíjena standardním způsobem podobně jako u ostatních. Jestliže se dostává jedinci společenského kontaktu, vzdělávání, standardní výchovy matky a jsou-li mu poskytnuty základní podmínky k žití, je těžké vypozorovat nedostatky, zapříčiňující 'počátek'. Z čehož vyplývá, že je potřeba intenzivního starání se o pocity dítěte a také sledování jeho chování. Není-li však určitá odchylka spatřena, či jestli je dokonce přehlížena vede to k pozdější psychické deformaci ..

Chtěla bych jen dodat ...

25. června 2012 v 23:10 | Geiko |  O mně
Ahoj, chtěla bych jen dodat, že přijímám (budu ráda za) veškerou kritiku /kladnou i negativní/, pokud bude slušně podána. :)

Domov

25. června 2012 v 21:33 | Geiko |  Proza

Domov

Snad je to dolíček v písku, kam se slévá naše duše. Doufám, že se nikdy nevypaří z mého povědomí, doufám, že mé prsty budou schopny jej stále prohlubovat. A až přijde ta vlna, zničující vlna, která se objeví odněkud z dálných hladin, pak ten dolík budu bránit celým svým tělem. Odolám třeba celému moři, jen abych zachovala ten malý ostrůvek souše pod mými dlaněmi. Ale jestli se přeci jen smočí malá část, pak vdechnu všechen mořský vzduch do svých plic a s ním odeženu celý příliv, navždy. Z mokrého písku postavím hradby a vysuším je. Pak na celou mou pláž napíši své jméno…

Život je jako kůň

25. června 2012 v 20:03 | Geiko |  Citáty
Život je jako kůň. Když máš při jízdě strach, sám to vycítí a shodí tě. Pak může nastat zběsilá jízda, která tě přinutí se držet, ale nejlepší je strach ovládnout a převzít kontrolu... :)

Černá čokoláda

25. června 2012 v 19:53 | Geiko |  Poemy

Černá čokoláda


Jen mazlivý dotek přináší inspiraci,
inspiraci křehkosti a jemnosti,
která je zcela skrytá,
pod sedlem vášnivé barvy.
Je sladká, s kapkou hořkosti.


Její příchuť je jako pohled temných očí,
říká si o další, již delší pohroužení,
tak dlouhé a nekonečné,
tak jedinečně silné.
Je sladká, s kapkou hořkosti.


Již poslední tabulka zbývá,
jazyk touží, potřebuje.
A pokušení mizí s tou malou,
jež se rozplývá,
rozplývá…

Smrt odbíjí

25. června 2012 v 19:23 | Geiko |  Poemy
Smrt odbíjí


Tělo bez nohou jen hadr,
hlava hrdě se tyčí,
oči z důlků trčí,
a hrdlo chroptí, křičí.
A všude popel zbude,
ač je na nás, v co se obrátíme.


Pracky jako klacky stromů,
trpělivosti dosti.
Až u kosti svojí a tvojí,
dle libosti, strach setrvá.
A všude popel zbude,
ač je na nás, v co se obrátíme.


Mocné hodiny,
co natáhnout se jednou dají,
drží se na místě srdce.
Kdo probodne je?
Dřív než zříš odpovědi,
všechno popel zahubí.


Proto říkám,
suď mrtvých jen s čistou duší.
A pamatuj, že stále jsi,
než pod náhrobkem bez kvítí,
dokonáno jest bude.

Vůně života

20. června 2012 v 21:58 | Geiko |  Citáty
Ano, život nás bude vodit za nos, pokud se vydáme vždy tou voňavější cestou.. :)

‘Slečna‘ nenávist

17. června 2012 v 2:12 | Geiko |  Proza
Vysoká, svůdně čarovná milenka, nestárnoucí láska, simulující milné ukojení naší chtíče. Věrná dámička co hraje si s námi, když jsme sami. Ona se vrátí, šeptá nám srdce. Čím více ji chceme, tím méně nás nechává čekat, naplňuje nás a sametovým jazýčkem nám obtahuje šíji. Její dlouhé nohy zlehka šálí naši mysl, až ji pohltí. Jsme spolu jen já a ona, ostré lakované nehty zarývá do mých zad a já cítím bolest jako vroucí polibek. Stává se mojí krví a vkrádá se mými žilami pod usychající kůži. Je valnou dávkou morfia, drog a voní po benzínu. Své srdce jsem utopila v její moci, ponořila jej do černé bezedné studny jejích očí. Očí, vybízejících k pokušení a hříchu, plných jedu a černé shnilé vody, která se vydává za slzy nám vlastní. Dychtíme po kouři z jejích ust, přesto že nás rdousí, chceme ji vlastnit, ale ona vlastní nás. Slečna nenávist, co je hostem velmi ráda, ač nezvaná, přichází na skleničku…